4. den

Dnešní den byl ve znamení vodopádů. Ale už beze spěchu, vyspal jsem se naprosto do růžova. Tentokrát vedla cesta podél jižní části ostrova, po hlavní islandské magistrále, které jsme drželi celý den. První zastávka přišla po jedenapůlhodinové jízdě (asi 120 kilometrů) u vodopádu Seljalandsfoss (v překladu “vodopád prodané země”). K vodopádu vede stezka, potom dál kolem a pod něj, kde lze pořídit skvělé fotografie. Stezka pokračuje k dalším dvěma bezejmenným vodopádům a končí u vodopádu Gljufrafoss. K tomuto vodopádu lze dojít nebo spíš přeskákat přes kluzké kameny, vyčnívající z říčky, až do bezprostřední blízkosti. Ocitnete se v dutině, kterou obklopují ze všech stran skály a voda z vodopádu srší přímo na vás.

Po malé “sprše” jsme vyrazili vstříc dalšímu vodopádu. Asi po 30 minutách se před námi objevil asi ten nejkrásnější, který jsem kdy viděl na vlastní oči. Vodopád Skógafoss, široký asi 25 metrů, je také pozůstatek bývalých pobřežních útesů a padá přibližně ze 60 metrů. Jelikož po 3 dnech zamračené oblohy konečně vysvitlo Slunce, mohli jsme jej pozorovat v plné parádě. Je totiž specifický v tom, že za slunného počasí se díky vodní tříšti, která ho obklopuje, dá pozorovat jednoduchá či dvojitá duha. Po pravé straně vede po útesech turistická stezka a pro nezkušené turisty relativně náročné schodiště. Ten výhled ale stojí za to. Mimo jiné můžete vodopád pozorovat i seshora, taktéž s duhou.

Následovala cesta k nejjižnějšímu cípu Islandu. Směle můžu říct, že zde na mě bylo opravdu teplo i na konci března a běhal jsem tu v tričku. Cesta skončila u pobřežního vrcholu Dyrhólaey, na kterém se nachází stejnojmenný maják. Panoramatický výhled je naprosto úchvatný. Za dobrého počasí vidíte západní pobřeží, blízký ledovec, černou pláž se sloupy Reynisdrangar vycházejícími z moře a lávový oblouk Dyrhólaey Arch.

Oblouk byl mezi námořníky také dříve známý jako Cape Portland nebo v dnešní podobě Brána Islandu. V létě lze na jeho skalních stěnách nalézt hnízdění mnoha papuchalků. Skály sopečného původu se tyčí nad mořskou hladinu až do výšky 66 metrů. Legenda o vzniku těchto skal říká, že se původně jednalo o dva trolly, kteří chtěli kolem proplouvající loď násilím vytlačit na pevninu. Ovšem ještě před tím, než se jim to podařilo, byli zastiženi paprsky vycházejícího slunce, jejž je proměnily ve skálu.

Čas na oběd. Ještě než vyrazíme na pláž z předchozí fotografie, pojedli jsme v blízké restauraci Black Beach. Pro mě byl výběr jednoduchý, klasický fastfoodový hamburger. Místo hranolek jsem dostal usmažené bramborové mřížky. Obojí výborné.

Černá lávová pláž, Reynisfjara, je nejznámější a nejnebezpečnější pláž na které se můžete ve slunečném čase opalovat. V žádném případě ale nechoďte do vody a ani do její blízkosti. Bohužel i přes mnohá upozornění si zdejší oceán vzal už několik lidských životů. Pláž je téměř 6 kilometrů dlouhá a můžete se po ní projít od útesů Reynisdrangar, kolem jeskyně Hálsanefshellir, až téměř k Dyrhólaey. Tato nejznámější islandská jeskyně je tvořená a lemovaná čedičovými sloupy, vylámanými přírodní cestou.

Po cestě zpět jsme projížděli serpentinami kolem městečka Vík í Mýrdal (v překladu “záliv v bažinatém údolí”). Toto území leží na návětrné straně Golfského proudu, proto je prý Vík nejdeštivějším pobřežním městem Islandu. Prší zde třikrát více než v Reykjavíku. Počasí se však mění velmi rychle, lze tedy často spatřit i nádhernou duhu. Městečko není veliké, ani zdejší oblast není příliš obydlená. Nachází se tu čerpací stanice, nemocnice, golfové hřiště a velký obchod s typickými islandskými suvenýry. Ve městě je továrna, kde se zpracovává ovčí vlna, proto zde je i velký obchod Icewear s těmito výrobky. Mají svetry, rukavice, šály a celou řadu dalších věcí.

Po 25 kilometrech jsme zastavili na parkovišti v opravdu zamrzlém místě. Jednalo se o ledovcový splaz Sólheimajökull. Měří asi 8 kilometrů a je nejdelším jazykem ledovce Mýrdalsjökull (v překladu “ledovec v blátivém údolí”). Po pevné půdě se dá projít okolo jezera vytvořené tajícím ledovcem, až na úroveň konce jazyka ledovce, odkud se na něj naskytne výhled.

Ledovec byl poslední dnešní povedená zastávka. Zabrzdili jsme ještě po cestě v osadě Skógar, kde se nachází lidové muzeum Skógasafn. Muzeum je umístěno v typických islandských domcích porostlých trávou, nemálo podobných od domků z filmu Pán prstenů v Hobitíně. Bohužel už bylo zavřeno. A tak jsme pokračovali dál, až cesta skončila na ubytování v hlavní městě.

Samozřejmě jsme stále doufali v největší lákadlo a to, že uvidíme alespoň nějakou polární záři. Jenže přelom března a dubna je na ni opravdu velmi pozdní doba a navíc počasí bylo neúprosné, každý den zůstávalo zataženo. Tedy, až na tento poslední, kdy se mraky protrhaly. Byla opravdu čistá obloha a jasno. Večer počasí vydrželo, a tak jsme zkusili štěstí a vyjeli před půlnocí asi 50 kilometrů od města, dostatečně daleko, aby oblohu neoslňovalo i z dálky. A, na poslední chvíli, podařilo se…